Nemovitosti-vykup.cz

Je vykonatelnost pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vůbec výhodou?

Věřitelé přihlašující do insolvenčního řízení svou vykonatelnou pohledávku mohou zcela oprávněně nabýt dojmu, že mají díky „kvalitě“ vlastní pohledávky lepší postavení.

Je vykonatelnost pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vůbec výhodou?

autor. JURIS REAL

Věřitelé přihlašující do insolvenčního řízení svou vykonatelnou pohledávku mohou zcela oprávněně nabýt dojmu, že mají díky „kvalitě“ vlastní pohledávky lepší postavení.

Pokud by jim totiž insolvenční správce pohledávku popřel, měl by též sám iniciovat incidenční spor ohledně její existence. V něm by pak měl mít pouze omezené argumenty, aby nemohla být „recyklována“ dlužníkem již dříve použitá obrana. Nejvyšší soud ČR však svým nedávným rozhodnutím postavení věřitele s vykonatelnou pohledávkou značně oslabil ve prospěch insolvenčního správce, kterému přiznal oprávnění jednoduše „smazat“ výsledky třeba i léta trvající soudní pře. Insolvenční zákon umožňuje popírat přihlášené pohledávky nejen insolvenčnímu správci, ale též věřitelům a dlužníkovi. V případě řešení úpadkové situace dlužníka prostřednictvím konkursu lze však za relevantní považovat pouze popření insolvenčním správcem a věřiteli, neboť popření dlužníkem má pouze nevýznamné dopady.

Co se týče samotného obsahu popírání, je možné popřít:

1.) pravost pohledávky, při němž se namítá, že pohledávka vůbec nevznikla, již zanikla nebo se v celém rozsahu promlčela;

2.) výši pohledávky, při němž spočívá námitka v tom, že pohledávka je ve skutečnosti nižší; a

3.) pořadí pohledávky, pokud má mít pohledávka méně výhodné pořadí, než uvádí věřitel, případně vůbec nemá být uspokojována ze zajištění (nejedná se tedy o zajištěnou pohledávku).

V případě popření pohledávky jedním či více shora uvedenými způsoby předpokládá insolvenční zákon iniciování incidenčního sporu. To, kdo by měl takový spor zahajovat, pak závisí na osobě popírajícího a na tom, jak „kvalitní“ pohledávka je popírána.

Pokud pohledávku popírá věřitel, je povinen učinit tak kvalifikovaným způsobem, a to na stanoveném formuláři doručeném soudu nejpozději 3 pracovní dny před konáním přezkumného jednání (k počítání této lhůty viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 29 ICdo 17/2012 ze dne 29. listopadu 2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2013). Obsahuje-li takové popření všechny náležitosti a věřitel včas složí u insolvenčního soudu jistotu na náklady incidenčního sporu, bude jeho popěrný úkon projednán jako popěrná žaloba. Žalovaným je v takovém případě pochopitelně věřitel přihlašované pohledávky. „Kvalita“ popírané pohledávky, tedy to, zda se jedná o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou, pak v případě popírání věřitelem ovlivňuje pouze okruh možných námitek. Pokud se totiž jedná o pohledávku vykonatelnou, může věřitel jako důvod popření pravosti nebo výše uplatnit toliko skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí, které předmětné pohledávce vykonatelnost propůjčuje.

V případě popírání insolvenčním správcem je však, resp. měl by být na základě vykonatelnosti či nevykonatelnosti popírané pohledávky určen nejen okruh použitelných námitek, ale zejména i subjekt, který má podávat incidenční žalobu. Jestliže se jedná o pohledávku vykonatelnou, musí insolvenční správce na její popření při přezkumném jednání navázat podáním žaloby dle § 199 odst. 1 IZ proti jejímu přihlašovateli. Stejně jako v případě popírání věřitelem je pak omezen co do okruhu možných námitek, a to pouze na ty, které dlužník dříve neuplatnil.

Povinnost insolvenčního správce postupovat aktivně v případě popření vykonatelné pohledávky lze považovat za logickou, a to s ohledem na skutečnost, že vykonatelná pohledávka již z podstaty věci vykazuje určitou vyšší „kvalitu“. Zásadně se totiž jedná o pohledávku přiznanou soudním rozhodnutím či rozhodnutím rozhodce, tedy o pohledávku, kterou musel věřitel aktivně vymáhat, v návaznosti na což určitý subjekt závazně potvrdil její existenci. Nebylo by pak spravedlivé a efektivní, aby byl věřitel nucen opět prokazovat oprávněnost svého nároku, pokud tak již učinil v době před přihlášením své pohledávky. Naopak je logické, že pokud insolvenční správce zpochybňuje pohledávku, jejíž existence byla závazně potvrzena, měl by to být on, kdo bude primárně vyvíjet aktivitu. Opačná situace panuje v případě pohledávek nevykonatelných, tedy fakticky nepřiznaných žádným pravomocných rozhodnutím. Pokud takovou pohledávku insolvenční správce popře, je na věřiteli, aby se určení její existence, výše či pořadí domáhal sám žalobou podanou dle § 198 odst. 1 IZ proti insolvenčnímu správci.

Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR

Výše popsané rozložení procesních povinností mezi věřitele a insolvenčního správce však významně narušil Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ve věci sen. zn. 29 NSCR 25/2011 ze dne 18. července 2013. Konstatoval totiž, že pokud pohledávka přihlášená věřitelem jako vykonatelná byla při přezkumném jednání přezkoumána coby pohledávka nevykonatelná a popřena co do pravosti, pak věřitel, jehož insolvenční správce vyzval postupem podle § 197 odst. 2 IZ k podání incidenční žaloby o určení pravosti takové pohledávky, byl povinen postupovat podle § 198 IZ (podat ve stanovené lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky u insolvenčního soudu). Jinými slovy tedy Nejvyšší soud ČR uvedl, že insolvenční správce je při přezkumném jednání oprávněn dle vlastního uvážení označit pohledávku věřitele za nevykonatelnou, přičemž takovýto postup postačí k naprostému převrácení procesního postavení věřitele, který je posléze nucen sám podávat incidenční žalobu proti správci. Pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, bude jeho přihláška odmítnuta.

V rámci tohoto poněkud překvapivého posílení postavení insolvenčního správce na úkor věřitelů pak navíc doplnil, že věřitel, jehož přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce jako nevykonatelnou a který zmeškal lhůtu k podání žaloby, nemá v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení, že výzvu insolvenčního správce k podání žaloby ignoroval proto, že má za to, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou. S výše popsaným názorem Nejvyššího soudu ČR se lze však jen těžko ztotožnit. Fakticky totiž popírá a činí nadbytečným základní rozlišení procesních postavení stran incidenčního sporu dle ustanovení § 198 a § 199 IZ. Insolvenčnímu správci vkládá do rukou jakousi „superpravomoc“ zpochybňovat, s vážnými procesními důsledky pro věřitele, vykonatelnost pohledávek. Je přitom nutné pamatovat na skutečnost, že vykonatelnost je vlastnost pohledávky, která v drtivé většině případů pramení z toho, že pohledávka byla přiznána pravomocným, a tedy i závazným, konečným a zásadně nezměnitelným rozhodnutím soudu či rozhodce.

Z hlediska praxe pak dále nelze než vyjádřit obavu, že popsaný mechanismus může být některými insolvenčními správci zneužíván. Mohou totiž teoreticky účelově, v rámci snahy o zjednodušení vlastní agendy, označit třeba i všechny přihlášené pohledávky za nevykonatelné, a přenést tak na věřitele povinnost podávat incidenční žalobu.

Názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR by bylo možné akceptovat v případech, kdy věřitel přihlašovanou pohledávku označí jako vykonatelnou čistě účelově, aniž by předložil listiny, které vykonatelnost dokladují. Poskytnutí oprávnění dle vlastního uvážení označovat pohledávky za nevykonatelné, nehledě na předložení vykonatelných exekučních titulů, však může vyvolat vážné a nežádoucí důsledky. Tím spíše, když Nejvyšší soud ČR „jedním dechem“ fakticky odebral věřitelům též možnost účinně se bránit postupu insolvenčního správce prostřednictvím odvolání proti odmítnutí přihlášky.

S tímto pojetím však nelze souhlasit. Věřitel i insolvenční správce jsou oba soukromými nesoudními subjekty, a je tak nutné mezi nimi zachovávat ústavně garantovanou rovnost. Ta by však nebyla respektována, pokud by insolvenčnímu správci k převrácení procesního postavení věřitele jakožto jeho protistrany v budoucím soudním sporu postačilo označit pohledávku za nevykonatelnou a vyzvat věřitele k podání žaloby. Pokud je taková možnost Nejvyšším soudem ČR vůbec připuštěna, musí mít věřitel z hlediska základních právních principů právo se takovému postupu bránit. Za obranu však v žádném případě nelze považovat podání incidenční žaloby dle § 198 odst. 1 IZ. Tím se totiž věřitel postupu správce podřizuje, a nikoli brání.

Prostor pro skutečnou obranu je přitom dán právě v opravném prostředku proti odmítnutí přihlášky, které má dle § 185 IZ následovat po uplynutí lhůty k podání incidenční žaloby věřitelem. Mají-li být tedy ustanovení insolvenčního zákona vykládána ústavně konformním způsobem, musí být připuštěna možnost v řízení o odvolání proti odmítnutí přihlášky posuzovat, zda pohledávka objektivně je či není vykonatelná. Podle výsledku by pak bylo konstatováno, že pohledávka je nevykonatelná, žalobu měl podávat věřitel, a odmítnutí přihlášky je tudíž po právu; nebo že pohledávka je vykonatelná, a proto měl žalobu podat insolvenční správce, který tak však neučinil, a proto je pohledávku nutné považovat za zjištěnou dle § 201 odst. 2 IZ.

Svou argumentací však Nejvyšší soud ČR věřitelům možnost důstojně a účinně se bránit, aniž by se podřizovali insolvenčnímu správci a dle jeho představ podávali incidenční žaloby dle § 198 odst. 1 IZ, odejmul. Pokud nebude shora popsaný názor revidován, nezbude věřitelům v mnohých případech než se z procesní opatrnosti již podruhé před soudem aktivně domáhat úhrady, resp. určení existence jejich pohledávky. Insolvenční správce pak bude mít navíc výhodu v tom, že v režimu sporu o „nevykonatelné“ pohledávce nebude až do případného prokázání, že jde dle § 198 odst. 3 IZ o pohledávku vykonatelnou, nikterak omezen v okruhu použitelných argumentů. Znovu tak budou moci být vznášeny i dříve vypořádané argumenty.

Další věřitele potenciálně poškozující důsledek shora uvedeného rozhodnutí pak může souviset s tím, že při přihlašování vykonatelných pohledávek (tedy zásadně pohledávek doložených pravomocným exekučním titulem) věřitelé zcela logicky méně pečlivě popisují genezi pohledávky, neboť vycházejí z toho, že její existence je již dostatečně doložena právě exekučním titulem. V žalobě proti insolvenčnímu správci dle § 198 odst. 1 IZ však mohou být uplatněny právě jen důvody vzniku pohledávky uplatněné do skončení přezkumného jednání. Neočekávané zpochybnění vykonatelnosti pohledávky insolvenčním správcem tak nejen že posílí okruh insolvenčním správcem použitelných argumentů, ale současně fakticky zúží věřitelův „manévrovací prostor“. Žádný z těchto možných důsledků výše popsaného výkladu však nebyl Nejvyšším soudem ČR uspokojivě vyřešen, resp. nebyl řešen vůbec (Celerýn, J. Je vykonatelnost pohledávky přihlašované do insolvenčního řízení ještě vůbec výhodou? {citováno 3. 9. 2013}. Dostupný z http://www.epravo.cz/top/clanky/je-vykonatelnost-pohledavky-prihlasovane-do-insolvencniho-rizeni-jeste-vubec-vyhodou-92355.html).

Z pozice své profese insolvenčního správce jsem nucen reagovat na shora uvedený článek[1] autora JUDr. Jakuba Celerýna, uveřejněný dne 3. září 2013 na serveru www.epravo.cz, po jehož přečtení si mnozí z věřitelů mohou učinit názor, že insolvenční správce je osobou, jež v rámci přezkumu s konečnou platností rozhoduje o otázce vykonatelnosti jejich pohledávky, jejich procesním postavení v případném incidenčním sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky a o okruhu námitek, které budou moci v takovém sporu uplatnit.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 NSCR 25/2011, které dle názoru autora článku posílilo pozici insolvenčního správce a udělilo mu nezvratnou rozhodovací pravomoc, není možno vnímat jako rozpoutání pomyslného „honu na čarodějnice“, resp. na věřitele vykonatelných pohledávek. Prostudováním celého daného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se mimo jiné podává, že „jakkoli prvotní (předběžné) posouzení, zda pohledávka přihlášená věřitelem je vykonatelná, přísluší insolvenčnímu správci, korekci tohoto posouzení je i bez návrhu oprávněn provést insolvenční soud při přezkumném jednání v mezích své dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ a § 11 odst. 1 insolvenčního zákona)“, je nutno dospět k závěru, že posouzení pohledávky insolvenčním správcem není v žádném případě rozhodnutím konečným a nezvratným a pravomoc učinit jednoznačný závěr o otázce vykonatelnosti pohledávky tak opětovně náleží insolvenčnímu soudu.

V duchu obecného principu vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náležejí práva) je pak na konkrétním věřiteli, aby zvážil svoji účast na přezkumném jednání, upozornil insolvenční soud na skutečnost, že insolvenční správce posoudil vykonatelnost pohledávky odlišně, než-li je uvedeno v přihlášce pohledávky a navrhl, aby o této otázce insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti rozhodl (Bohatý, P. Reakce na článek „Je vykonatelnost pohledávky přihlašované do insolvenčního řízení ještě vůbec výhodou?“ {citováno 5. 9. 2013}. Dostupný z www.epravo.cz/top/clanky/reakce-na-clanek-je-vykonatelnost-pohledavky-prihlasovane-do-insolvencniho-rizeni-jeste-vubec-vyhodou-92371.html).

Ve svém článku s názvem „Je vykonatelnost pohledávky přihlašované do insolvenčního ještě vůbec výhodou?“jsem upozornil na nedávné rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud ČR poněkud překvapivě dovodil oprávnění insolvenčních správců se závažnými procesními důsledky pro věřitele posuzovat, zda je přihlášená pohledávka skutečně vykonatelná, jak tvrdí její věřitel. Na tento článek reagoval JUDr. Petr Bohatý, insolvenční správce, s upozorněním, že takovéto posouzení není nezvratné, neboť jej stále může korigovat insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti. Tento ochranný mechanismus však dle mého názoru nelze přeceňovat, neboť se jedná o fakultativní postup soudu, přičemž praxe je taková, že insolvenční soudy jsou k jakýmkoli razantnějším zásahům v rámci dohlédací činnosti spíše zdrženlivé.

V první řadě tímto JUDr. Bohatému děkuji za jeho reakci, neboť právě širší diskuse odborné veřejnosti může mnohé věřitele ochránit před „nepříjemným překvapením“, kterému by mohli čelit po přezkumném jednání. Reakce JUDr. Bohatého je pak o to cennější, že přichází přímo z obce insolvenčních správců. JUDr. Bohatý ve svém článku vyzdvihuje možnost insolvenčního soudu korigovat názor správce na vykonatelnost či nevykonatelnost pohledávky v rámci dohlédací činnosti dle § 11 IZ a uvádí, že „je nutno dospět k závěru, že posouzení pohledávky insolvenčním správcem není v žádném případě rozhodnutím konečným a nezvratným a pravomoc učinit jednoznačný závěr o otázce vykonatelnosti pohledávky tak opětovně náleží insolvenčnímu soudu.“

Nikterak nepopírám, že Nejvyšší soud ČR v předmětném rozhodnutí (sen. zn. 29 NSCR 25/2011 ze dne 18. července 2013) skutečně podotýká, že soud může v rámci výkonu dohlédací činnosti názor správce korigovat. Ostatně ustanovení § 11 IZ je formulováno natolik široce, že insolvenční soud může na jeho základě zasáhnout v prakticky jakékoli záležitosti s insolvenčním řízením související. Z toho důvodu jsem ostatně nebyl ve svých tvrzeních natolik vyhraněný, abych tvrdil, že je rozhodnutí správce o (ne)vykonatelnosti pohledávky konečné či nezvratné. Hlavní problém však vnímám v tom, že ochrany v rámci dohlédací činnosti se lze v praxi dovolat zpravidla velice složitě, a její ochranná funkce je proto spíše virtuální. Jedná se totiž o mechanismus založený na dobrovolnosti, kdy insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti provést určité kroky může, nikoli musí. Právě tato fakultativnost, resp. „nenárokovost“ však její reálný význam značně devalvuje. Z hlediska věřitelů proto nelze takovouto možnost obrany proti postupu správce, který zpochybní vykonatelnost přihlášené pohledávky, považovat za uspokojivou. Není totiž možné s jistotou spoléhat, že insolvenční soud v takovém případně proti postupu správce (jehož sám jmenoval) skutečně zasáhne. To platí o to více, vezme-li se v úvahu, že Nejvyšší soud ČR v předmětném rozhodnutí jednoznačně stanovil „jízdní řád“, podle kterého se má věřitel po zpochybnění vykonatelnosti vlastní pohledávky řídit – tedy podat incidenční žalobu proti správci. Insolvenční soud tak může velice jednoduše věřitele na tento postup odkázat, aniž by musel problém okamžitě řešit.

Nadále tedy trvám na tom, že pravomoc insolvenčního správce zpochybňovat vykonatelnost pohledávky s poměrně závažnými (potenciálními) dopady pro věřitele je s ohledem na ústavně garantovanou rovnost účastníků soudního řízení přinejmenším problematická. Pokud však Nejvyšší soud ČR takovou možnost připouští, měl by alespoň umožnit věřitelům se účinně bránit. Za účinnou obranu však bohužel možnost dožadovat se výkonu dohlédací činnosti soudu či možnost podat incidenční žalobu proti správci (a tím se fakticky jeho postupu podřídit) považovat nelze. Proto je potřeba i nadále hledat hlavní možnost obrany proti popisovanému jednání správce v opravném prostředku proti odmítnutí přihlášky, na jehož základě by mělo být posuzováno, zda pohledávka objektivně je či není vykonatelná. Nejvyšší soud ČR však takový postup ve shora citovaném rozhodnutí vylučuje (Celerýn, J. Ještě jednou k vykonatelnosti pohledávky přihlašované do insolvenčního řízení {citováno 18. 9. 2013}. Dostupný z http://www.epravo.cz/top/clanky/jeste-jednou-k-vykonatelnosti-pohledavky-prihlasovane-do-insolvencniho-rizeni-92460.html).

Fórum

Vaše jméno:
Váš E-mail:
Text:
	Opište ověřovací kód z obrázku!
	Odesláním tohoto příspěvku poskytujete souhlas se zpracováním osobních údajů podle GDPR.